napětí a zábava


Marie Kurková: Málem se ze mě stal cynik

V nakladatelství Irgona právě vychází poutavá kniha s tajemným názvem KDO ZABIL… Napsala ji Marie Kurková, která více jak 15 let pracovala v několika denících coby novinářka se specializací, která se ve všech redakcích lakonicky vyjadřuje jediným slovem – „krimi“. Ty nejzajímavější, nejzáhadnější a nejvíce šokující případy shrnula ve své nové knize KDO ZABIL…

Zajímalo mě, jak kniha vznikala a jak dlouho k ní Majka Kurková sbírala podklady:

 

Kdy a za jakých okolností jsi začala literárně zaznamenávat skutečné kriminální případy?

Už dávno. V osmdesátých letech jsem po maturitě začala pracovat v týdeníku Nymbursko a tady mi vyšly první soudničky. Byly to zajímavé případy, které projednával okresní soud v Nymburce. „Dohazoval“ mi je tehdejší předseda soudu JUDr. Ladislav Tichý a týkaly se vražd i sousedských sporů, z nichž některé byly jako vystřižené z první republiky. V paměti mi utkvěla například soudnička s názvem Mráz kopřivu nespálí. Titulek se sám nabízel, protože „hlavním hrdinou“ v celém příběhu byl despotický pan Mráz, který nejrůznějšími metodami terorizoval svou sousedku paní Kopřivovou. Ta se ovšem nedala a nakonec jí dal za pravdu i soud, na který se obrátila.

Policejnímu zpravodajství na plný úvazek jsem se však věnovala až od roku 1990. Přesně od 3. června. Tehdy jsem pracovala v Občanském deníku a ten den jsem byla první, koho šéfredaktor potkal ráno na chodbě. A protože předchozího dne odpoledne, 2. června 1990, bouchla na Staroměstském náměstí v Praze bomba, která zranila spoustu lidí, a my měli v novinách jen stručné a suché zpravodajství z agentury ČTK, byl – zcela právem – děsně naštvaný. Schytala  jsem to – jak se říká – z první ruky, třebaže jsem v té době o policii nepsala, nicméně závěr rozčileného monologu šéfa zněl: „Jděte po tom!“ Zkrátka, vyslal mě po stopě jako psa a musím říci, že na policejním poli jsem vydržela dalších mnoho let.

Který zločin tě v dobách, když jsi dělala krimi-rubriku v denících, nejvíc ohromil?

Asi ten už zmiňovaný výbuch na Staroměstském náměstí na počátku června 1990. Bylo to u nás něco nečekaně nového a nečekaně zákeřného. Najednou došlo k něčemu, o čem jsme zatím věděli jen ze zahraničí, začalo se skloňovat slovo terorismus, politický atentát…  Policie žádala o spolupráci veřejnost, protože hodně lidí, zejména turistů, na Staroměstském náměstí v době výbuchu fotografovalo a natáčelo videa, na druhou stranu ale zase naprosto odmítala poskytnout jakékoliv informace o postupu vyšetřování… A to všechno  se odehrávalo ve zjitřené době, pouhých šest měsíců po listopadovém převratu.

Pokud vím, tak krimi příběhy už nezaznamenáváš, přestože tvé kontakty na policii jsou pořád do určité míry aktuální. Proč? Co je tím důvodem?

Policejní zpravodajství mě opravdu bavilo. Zkusila jsem si snad všechno – výjezdy s pohotovostní motorizovanou jednotkou především v Praze, ale i Ostravě, službu na lince 158, výcvik včetně fiktivního přepadení se zásahovou jednotkou, výjezdy s psovody, protidrogovou jednotkou, zúčastnila jsem se pitvy, poznala jsem zákulisí práce na obvodních policejních odděleních, odboru hospodářské kriminality, pátrání po uměleckých dílech, pohřešovaných osobách, oddělení loupeží i vražd. Jenže když každý den píšeš a často na vlastní oči vidíš, jakého zla jsou lidé schopni, stane se z tebe cynik. A najednou jsem se slyšela, jak nad ranní svodkou případů za posledních 24 hodin říkám: „Bože, jen pět přepadení. A vražda žádná? To je ale dneska slabota!“  A tehdy jsem si uvědomila, že je nejvyšší čas s touto prací skončit. Dalším důvodem bylo, že v Praze jsem se už necítila nejlépe, protože po osmi letech honění se za kriminálními případy máš příliš mnoho míst v ní spojených s násilím. Jdeš městem a říkáš si: „Tak tady zavraždili toho, tady znásilnili a uškrtili tamtu…“ Bydlím mimo Prahu a jsem za to osudu vděčná. S některými kriminalisty a vyšetřovateli – dnes už většinou s „titulem“ emeritní – jsem ale v kontaktu pořád.

Kolik je v tvých příbězích pravdy, kolikrát jsi podlehla vábení něco málo si domyslet? A která z povídek je nejvíc domyšlená, která je naopak skoro přesně zaznamenaná ze skutečnosti?

Povídky zcela mají reálný základ, ale protože nejde o zpravodajství, ve všem ostatním jsem lehounce popustila uzdu fantazii. A pokud se ptáš na povídku, která se nejvíce blíží realitě, je to právě ta titulní, s názvem Kdo zabil…, i když  - soudě podle prvních ohlasů - vypadá nejméně pravděpodobně. Ale je naprosto pravdivě zkopírovaná z reality.

Mluvila jsi někdy s oběťmi zločinů, o nichž píšeš v knize Kdo zabil…?

Ano, mluvila. Nakonec i to patří k práci policejního zpravodaje. Ale nikdy jsem se přitom nezbavila pocitu jakési nepatřičnosti. Přitom mi jinak nedělá problémy, ptát se kohokoliv na cokoliv.

Máš nějaké literární vzory?

Neřekla bych přímo vzory, ale miluju klasiky – hlavně Dicka Francise, E. S. Gardnera, Georgese Simenona, Raymonda Chandlera…

Chystáš pokračování knihy Kdo zabil…? Budeme někdy číst Kdo zabil 2?

Zatím to vypadá, že ne, ale člověk míní a Pánbůh, vlastně vydavatel, mění. Takže možná někdy…

Ptal se Luboš Svoboda