napětí a zábava


KDO  ZABIL...

(ukázka povídky Víkend paní účetní z povídkové knihy Marie Kurkové KDO ZABIL...)

Víkend paní účetní

„… takhle mě vzal za ruku, chvíli se na mě upřeně díval a pak se pomaličku, ale fakt strašně pomaličku nakláněl, než mi dal pusu. Holky, připadala jsem si úplně jako ve filmu,“ chichotala se zamilovaná osmnáctka Jana, když se kolegyním v účtárně chlubila svými čerstvými milostnými zážitky.

„A co bylo potom? Mluv a přeháněj,“ nedočkavě pobízela svou kamarádku jen o rok starší Karla, na níž Jana demonstrovala milenecké objetí.

„Holky, s vámi jsme to tedy vyhráli,“ na oko se durdila vedoucí účtárny. „Teď neházejte oči po chlapech, ale zabodněte je do čísel. Uzávěrka klepe na dveře. No, ještě že tu máme Martičku.“

„Vy jste tak přísná, paní vedoucí,“ dál se chichotala děvčata, ale disciplinovaně sáhla po objemných šanonech se sloupci čísel. „A vůbec, vy máte pěknýho chlapa doma, tak se už nemusíte po žádném ohlížet. Ale co my, chudinky osamocené? No řekněte, paní Marto, že byste taky brala nějakého fešáka, kdyby vás paní vedoucí tak nehonila?“

Osmačtyřicetiletá Marta Jonášová se jen usmála: „Holky, chlap a v mém věku? To by musel být jedině milionář, abych už do smrti nemusela nic přepočítávat.“ A jen pro sebe si pomyslela. To tak, starat se o nějakého mužského. Do teď se bez něho obešla a upřímně řečeno, život, který vede, jí vyhovuje. Víkendy tráví na chaloupce, kterou zdědila po babičce. Jednadvacet kilometrů za městem, kde má garsonku, kilometr od nejbližší vesnice, takže okolní louky a nedaleký les jsou vlastně její. V pátek odpoledne naloží kočku, cestou nakoupí a všechno jí může být ukradené. Jenže mladičké kolegyně by jí na to asi řekly: nuda. A tak raději o svých víkendových zážitcích v práci nemluví.

* * * * * *

Chleba, špagety, paštika, zelený čaj, granule a konzervy pro kočku, hnojivo na muškáty… Marta přelétla očima obsah košíku. Určitě ještě něco chtěla koupit. Jak si to nenapíše, vždycky něco zapomene. No, v nejhorším to pořídím v sobotu dopoledne u Maláčových. Ještě, že ty malé krámky na vesnicích fungují. Zaplatila, nacpala nákup do kufru staršího červeného fordu a otočila klíčkem v zapalování: „Tak se drž, Rózo, za chvíli jsme doma,“ promluvila ke kočce schované v přepravním proutěném košíku a vzápětí zaklela. Zase se nějaký idiot postavil těsně před ní. Zpátečka, točení, popojet dopředu, zpátečka, znovu vytočit… Pátky ve městě jsou fakt hustý a couvání nesnáší. Siréna, která se vzápětí rozezněla, napřela Martinu pozornost za sebe, odkud zvuk přicházel. „To není záchranka, ani hasiči,“ přemítala v duchu a ve zpětném zrcátku zvědavě pozorovala hemžení lidí, kteří se najednou objevili na chodníku, když v tom zaznělo několik ran. „To je jak přepadení banky v hloupým filmu,“ pomyslela si mezi točením a pak si s úžasem uvědomila, že v těchto místech banka opravdu je. „Nemusíme být u všeho, viď Rózo,“ rozhodla už nahlas a sešlápla plyn. Jenže v té chvíli dopadlo cosi na zadní sedadlo. Lekla se a s výkřikem prudce dupla na brzdu. „Jeď!“, dloublo ji něco kovově chladného do týla. Byla to pistole a v rukou jí držel černý zakuklenec. Velkou sportovní taškou, kterou svíral v levé ruce, odstrčil proutěný košík, až kočka uvnitř nelibě zaprskala. „Jeď!“, opakoval rozkaz důrazněji. Strhl si kuklu z hlavy a vzápětí červenou fordku zalilo modré světlo z policejních majáků na autech, která se v opačném směru prohnala kolem nich.

„To mám vjet do policajtů?“, opáčila žena za volantem a sama se lekla vlastní reakce. Neroztřásla se jí kolena, nezačala hysterčit, nepropadla panice. Najednou cítila, jak jí mozek pracuje snad na tisíc procent. Jak vydává povely k maximálnímu soustředění, jak hodnotí situaci, hledá východiska.

„Kurva jeď!“ Zařval jí spolucestující do ucha a dloubnutí pistole ucítila mezi žebry. Nechce být nápadný, pomyslela si Marta a sešlápla plyn. Ještě než se zařadila do jízdního pruhu, chladně se zeptala: „Kam?“

„Drž hubu a šlápni na to, kurva.“

„V obci je předepsaná padesátka,“ kontrovala, a už ne tak sebejistým hlasem dodala: „Když pojedu rychle, upozorníme na sebe.“ Ne, že by se najednou rozhodla násilníkovi pomáhat. Ale při pohledu do zpětného zrcátka, v němž se odrážely jeho vytřeštěné oči, nervózně těkající po okolí, pochopila, že je jako zvíře zahnané do kouta. Plán mu evidentně nevyšel a on teď neví, kudy kam. Každý další impuls namířený proti němu, v něm odpálí neřízenou střelu. A ona nechce skončit s ním – zastřelená nějakým bankovním lupičem-neumětelem, nebo proděravěná jako řešeto aktivními ochránci zákona.

Zadní sedadlo jen zabručelo. Vyložila si to jako souhlas a udržovala ručičku tachometru na padesátce.

„Teď doprava,“ vyváděl hlas neznámého Martu z města na výpadovku na Prahu. Sešlápla plyn na devadesátku a snažila se vymyslet, co dál. Když se čas od času podívala do zpětného zrcátka, zdálo se jí, že muž v černé sportovní soupravě s vínovými pruhy na rukávech si v jejím fordíku docela hoví. S hlavou opřenou pozoruje cestu zpod přivřených víček. Hlasitě a těžce oddechoval, což Marta přičítala fyzické námaze a prožitému vzrušení posledních minut. Před třetím exitem se ze zadního sedadla ozvalo: „Tady odboč.“ Marta přeřadila na čtvrtý rychlostní stupeň a spustila blinkr. Autíčko šplhalo do serpentýn, projelo vesničkou, kde podvečerní soumrak zastihl na maličké návsi jen lelkujícího psa neurčité rasy, a vjelo do údolí. „Zpomal a doleva,“ zavelel muž a Marta dala nohu z plynu. „Podcenila jsem panáčka,“ pomyslela si. „Ví, co dělá.“ Asi po třech kilometrech z úzké asfaltky odbočili na lesní cestu. Na jejím konci stál srub. Dveře i okna byly zabedněné, jako by tu už dlouho nikdo nebyl.

„Vypni motor a ruce nech na volantu,“ vyštěkl muž. V zrcátku viděla, že otevírá dveře auta, bere sportovní tašku a namáhavě vystupuje. Ztěžklým krokem obešel auto zezadu, ale viděla, že na ni stále míří. Zastavil se u jejich dveří a poručil, aby vystoupila. „Odemkni,“ hodil klíče od srubu na zem a odstoupil asi tři kroky. Poprvé si mohla pořádně prohlédnout jeho tvář. Tvář docela pohledného pětatřicátníka s pravidelně řezanými rysy a tmavými vlasy. „Jen kdyby nebyl tak bledý,“ pomyslela si a beze slova sebrala klíče, odemkla a otevřela. Překvapilo jí, jak je srub jednoduše, ale útulně zařízen. Lavice a stůj z masivního dřeva, v rohu stejně bytelná postel, před kamenným krbem pohodlné křeslo a všude kožešiny. Nerozhodně se zastavila uprostřed místnosti. „Nejdřív rozsviť petrolejku a pak za sebou zavři.“ Když udělala, co jí muž poručil, hodil jí k nohám tašku: „Strč ji pod postel a támhle si sedni,“ kývl hlavou k dřevěné lavici. Sám si sundal bundu a ztěžka dopadl do křesla. Hlavou se jí honilo leccos, jen ne odpověď na otázku, jak se dostat z téhle šlamastiky. Zabije ji? Sváže a nechá ji tu zavřenou? Najdou ji pak ještě živou? Vezme jí auto a s ním i Rózu? Neodvážila se mu podívat do očí, aby tam snad nevyčetla odpověď, kterou nechtěla slyšet.

Není schopna říct, jak dlouho tak seděli, než se pistole znovu zvedla a zamířila na ní: „Podejte mi lékárničku, je na polici nad postelí.“

Marta s povděkem kvitovala, že muž jí začal vykat. Už se uklidňuje, vrací se ke svým normálním projevům. Nebude to hulvát, uklidňovala sama sebe. „Pomalu, žádné hlouposti,“ dostalo se jí varování, když se s léky zastavila před pistolí. Teprve teď si všimla dvou tmavých fleků na černém svetru. Jeden na levém rameni, druhý asi o deset centimetrů níž. „Jste postřelený? Musíte si to nechat ošetřit,“ vyhrkla, jakoby zapomněla, kdo před ní sedí.

„Nestarejte se,“ vyštěkl. Najednou se jí roztřásly ruce. Dosedla na lavici a neschopna myšlenky zírala na muže, který se snažil utišit bolest několika pilulkami.

„Vy byste mě dokázala ošetřit?“, oslovil Martu později postřelený. Odhadovala, že může být před půlnocí a že Róza uvězněná v proutěném koši v autě asi pěkně vyvádí. Jenže zavřené okenice nepropustily z venku ani nitku měsíčního paprsku. Němě kývla. Muž sedící v křesle před ní měl teď tvář popelavě šedivou, na čele mu vystávaly krůpěje potu a celý se chvěl.

„Nechcete raději odvést do nemocnice?“

„Zbláznila jste se? Kamaráda zastřelili, už dávno vědí, kdo jsem. Můj popis má i ten nejposlednější policajt,“ hekl bolestí. „Dělejte.“

Rozstřihla mu svetr a rány, které už jen slabě krvácely a jejichž okraje byly zčernalé a zarudlé, převázala obvazem. Dezinfenkci nenašla. Ale zdálo se, že ho to uklidnilo. Hlouběji se zabořil do křesla a přivřel oči. Pistole však stále mířila na Martu, která se zase posadila na své místo za stolem. Ticho, které se kolem nich rozestřelo, bylo balzámem pro Martiny napnuté nervy. Ani si nevšimla, jak ji přemohl spánek. Probudila ji rána. Ve skomírajícím světle petrolejky uviděla na zemi vedle křesla ležet pistoli. Mužovy široce otevřené oči ji už nepozorovaly, hleděly do jiných světů. Položila si hlavu do dlaní a rozbrečela se. Úlevou, únavou, lítostí…

Když už chtěla zabouchnout dveře srubu, vzpomněla si na mužovu tašku. Nedalo jí to a vrátila se. Otevřela zip a úžasem vyjekla. Tolik peněz pohromadě ještě neviděla. Vzala několik balíčků bankovek, zkušeně odhadla zbývající počet… vyšlo jí, že drží v ruce kolem osmi milionů. Do konce života by nemusela nic dělat, nic počítat. A že by na ní přišli? Nepravděpodobné, vyhodnotil chladně kalkulující mozek paní účetní nebezpečí případného odhalení. S lupiči by ji nikdo nedával do souvislosti. Vždyť jeden z pachatelů do jejího auta naskočil úplnou náhodou. Osm milionů! To je konec stupidní úředničiny. Dá udělat novou střechu na chaloupce, časem novou koupelnu… Znají ji jako skromnou ženu, nikdo se nebude ptát, kde na to vzala. V práci začne marodit, dá výpověď, může být nezaměstnaná, nebo sem tam vzít příležitostnou práci, aby nebudila podezření…

* * * * * *

Asi o hodinu později zvonila služba u vchodu městské kriminální policie na jejího velitele. „Nějaká ženská tady nechala sportovní tašku s těmi osmi miliony korun ze včerejšího přepadení banky. Najdete jí na chalupě, nechala tu na sebe adresu a telefon. Prý pospíchá, říkala něco o nějaké zavřené kočce…“

* * * * * *

„Je přímo božskej,“ rozplývala se v pondělí ráno nad novým objevem osmnáctka Jana a v zářivých barvách líčila své víkendové líbánky. Karla zase přijela nadšená ze setkání motorkářů a paní vedoucí proklínala pohledného manžela, který celou rodinu honil desítky kilometrů po cyklistických stezkách kraje.

„A co vy, paní Marto, už se objevil nějaký zazobaný milionář?“ projevila zájem o svou nejstarší kolegyni děvčata.

„Kdepak, holky, žádný chlap, žádné miliony,“ pokrčila rameny Marta Jonášová a zahloubala se do čísel před sebou.

Jana se jen uchichtla: „Takže nuda jako vždycky...“