napětí a zábava


Fantom vraždí za soumraku (ukázka z povídky Přelud v bílém)

Soumrak se pomalu přibližoval k letní louce stále ještě rozpálené odpoledním horkem. Dita se usmívala. Jen tak – sama pro sebe. Za týden přišla na chuť příjemnému venkovskému nicnedělání. Uspěchaný městský život jí připomínal pouze ztichlý mobilní telefon, který měla na podvečerní procházce s sebou.

Dostala hlad. Teta už má uvařené od rána avizované borůvkové knedlíky. "Jdu zpátky. A půjdu zkratkou kolem hřbitova," rozhodla se a přidala do kroku. Strýc ji, pravda, včera večer z legrace děsil: "Nechoď sama na hřbitov, holka! Straší tam!" Dita přikývla a pomyslela si, že se k ní občas chová, jako by jí nebylo dvacet devět, ale pořád jen devět. Jako v dobách, kdy sem jezdívala na prázdniny. Nehledě na strýcovy řeči, ráda přes den bloumala mezi hroby, vychutnávala si stinný chládek stromořadí, prohlížela si květiny ve vázičkách. V poledne je tento starodávný venkovský hřbitůvek téměř přívětivou zahradou, ale teď, když se stíny prodlužují a blíží se noc... Dita přidala do kroku. Raději co nejrychleji kolem polorozpadlé hřbitovní zdi... Ne, nebudu se dívat směrem k hrobům...

Přesto se podívala a - zase ho spatřila! Přízrak v dlouhém bílém rubáši s lehce skloněnou hlavou. Byl bez tváře!

"Neeee!!!" Dita zařvala tak hlasitě, že i vlašťovky vysoko v nebi se lekly.

 

***  ***  ***

 

"Neuróza," vzdychl si doktor a dodal: "Z přepracování, vážená. Musíte si konečně uvědomit, že den má jenom 24 hodin."

Z vlastní vůle by sem Dita nešla ani náhodou. Donutil ji její přítel Richard. Teď na ni čeká před ordinací, v křesílku v čekárně, hned vedle nápisu Psychiatrie. Snad by se i naučila žít s tím, že uprostřed noci slyší, jak jejím prázdným bytem někdo chodí, že hlava ji občas bolí jako tisíc čertů, že čím dál tím častěji má náladu pod psa... Richard tohle všechno zpovzdálí pozoroval a jednoho večera jí poručil: "Půjdeš k doktorovi, takhle to prostě dál nejde!" A to mu vůbec neřekla, že už ji několikrát vyděsil přízrak v bílém rubáši. Přízrak bez tváře. Halucinace. Kdyby se Ríšovi, nebo – nedej bože – tomuhle doktorovi, svěřila se svým viděním, naložili by ji do sanitky a na pár týdnů umístili za plot Bohnické psychiatrické léčebny.

Může si za to sama. Nešetřila se. Brala si příliš mnoho pracovních úkolů a její nervy ten nápor nevydržely.

Dita pracovala ve firmě Real-Great obchodující s nemovitostmi. Realitní kancelář to byla velká, měla spoustu evidovaných zájemců o koupi i prodej. Jenže sekretářky umisťovaly údaje do paměti centrálního serveru bez ladu a skladu. A tak se stávalo, že pokud někdo chtěl koupit malou garsonku a obrátil se na některého z makléřů, ten – raději než by hledal v naprosto chaotické záplavě údajů na počítačích – se pokoušel zájemci o minibyt vnutit spíše 3+1 s balkónem. Že takovéto jednání bylo pro firmu kontraproduktivní, to Dita hbitě zjistila hned po nástupu do firmy. A protože vystudovala matematickou fakultu, vymyslela a společně ještě s dvěma zdejšími "ajťáky" i realizovala perfektní vyhledávací systém, který ušetřil nejenom čas, ale i peníze a přispěl i k tomu, že klienti už neodcházeli ke konkurenci. Ředitel si chytré a schopné Dity všiml a pověřil ji vedením celého počítačového archivu. Ze dne na den měla o mnoho vyšší plat a o mnoho více starostí i odpovědnosti. Časem vymyslela ještě pár dalších vylepšení a její prestiž ve firmě stoupala. Změnila i svůj život - konečně odešla od svého úzkostlivého milence Martina, který ji po usilovném dvoření sbalil už v prvním ročníku na vejšce a v poslední době neskutečně žárlil na její profesní úspěchy i na každého muže, s nímž si Dita vyměnila třeba jen nevinné SMS. Po čtvrt roce, kdy byla po nepříjemném rozchodu s Martinem "singl-dáma", se zamilovala do Richarda, chytrého, velkorysého, dvaatřicetiletého muže. Richard se vyznal v dobrém jídle, neunikla mu v Praze žádná nově otevřená restaurace, a proto s oblibou zval Ditu na večeře do romantických hospůdek na Malé Straně či na Starém Městě, kde vařili často vynikající kuchaři z ciziny.

Jenže postupem času Dita začala trpět nespavostí, přestala mít radost ze života, pořád jen myslela na práci, nejraději by u svého počítače ve firmě i nocovala...

Při jedné večeři v kouzelné pizzerii na Kampě se na ni Richard upřeně zadíval a řekl: "Dito, měla bys možná zajít k doktorovi. Vidím, jak se mi měníš před očima... Napíše ti recept na nějaký vitamíny, k tomu něco na uklidnění a bude zase dobře. Vidím to na tobě… jako bys pořád měla z něčeho strach... Hele, lékař ti vážně pomůže…“

Těchto pár vět řekl pouhé dva dny poté, co se Ditě poprvé zjevil přízrak v bílém rubáši. Stalo se to těsně před tím, než šla spát. Měla už dlouhá léta zvyk, že pokaždé před usnutím si musela ověřit, jestli je zamčené okno. Když jednou zase kontrolovala okna svého bytu ve druhém patře, uviděla dole, na opuštěné ulici pod pouliční lampou, stát ten strašný přelud – postavu bez tváře zahalenou do bílého rubáše! Tvář bez očí, bez nosu! Vytáhlá, kostnatá figura kývala rukou směrem k ní, jako by ji zvala k sobě do hrobu! Dita vytřeštila oči, uskočila od okna, roztřásla se a až do čtyř do rána nebyla schopná usnout.

 

***  ***  ***

 

"Mám velkou chuť vás na nějaké tři týdny poslat do neschopnosti," bručel si pod vousy psychiatr. Potom si poopravil brýle na nose a dodal: "Neschopenku odmítnete, co?"

"Samozřejmě! Nemůžu přece nechat ve firmě..."

"A dost! Teď mi slíbíte, že si okamžitě, ale opravdu okamžitě, vezmete alespoň dvoutýdenní dovolenou. Odjedete. Třeba k moři do Chorvatska. Vašeho přítele požádám, aby vám nedovolil vzít si s sebou žádné pracovní výkazy či něco podobného!"

A Dita poslechla. Do Chorvatska sice nejela, nicméně vzpomněla si na nádherné školní prázdniny u tety a strýce v jejich osamělé hájovně nedaleko Zruče nad Sázavou. Vybavila si, jak tenkrát milovala vůni sena, jak se ráda koupala v rybníku mezi železniční tratí a borovým hájem, jak chodila pít lahodnou pramenitou vodu do lesní studánky...

Za dva dny po návštěvě u doktora odjela k tetě na prázdniny. Notebook, který si přece jen vzala s sebou, byl v hájovně ihned zamčený do starodávné skříně, od níž měl klíč jen její strýc…

 

***  ***  ***

 

„Crrnk. Crrrnk.“ Mobilní telefon zazvonil zrovna ve chvíli, kdy Dita nesla seno dvěma kozám – Anděle a Líze.

"Dobrý den, tady Komerční banka, Jaroslav Mirovský. Mluvím se slečnou Ditou Váchovou?" ozvalo se v přístroji.

"Á, pan Mirovský, bankovní poradce, vzpomínám si," zašvitořila Dita do mobilu a levou rukou odstrkovala Andělu, aby ji pustila z chlívku ven.

"Mám dotaz…"

"Povídejte, co potřebujete vědět?"

"Zadávala jste dnes dopoledne prostřednictvím internetového bankovnictví příkaz k převodu pěti set tisícové částky do Singapuru?"

"Ne, jsem víc jak týden na dovolené a vůbec jsem se nedotkla počítače! To musí být omyl!"

"Náš bezpečnostní systém vyhodnotil tuto akci jako nestandardní a mou povinností je ověřit si u vás, jestli je všechno OK. Pochopil jsem, že není. Chcete, abychom příkaz k převodu té částky stornovali?"

"Ano, určitě! To byl nějaký hacker!"

"Dobře, stornuji tu akci. Jen byste možná měla popřemýšlet, kdo z vašeho okolí věděl o množství peněz, které na účtu máte. Nepočítám-li zůstatek 228 korun, pak se ten hacker pokusil převést do singapurské banky Lloyd kompletně celý obsah vašeho konta."

Dita stála před kozím chlívkem jako opařená. V tom je právě ten problém, pomyslela si. O stavu jejího konta věděli bohužel mnozí. Před měsícem se totiž zúčastnila setkání se spolužáky po pěti letech po promoci. Přišli skoro všichni. Když večer pokročil a leckdo už byl více či méně v náladičce, došlo na chvástání. Začala to Žaneta. Vychloubala se, že se za dva měsíce provdá za bohatého Angličana z Liverpoolu. Pokračoval Pavel, ten tvrdil, že se brzy stane šéfem oddělení na ministerstvu financí a tak dále... až to Dita taky nevydržela a naznačila, kolik bere měsíčně ve své firmě. Žaneta závistivě vyhrkla: "Kecáš!" V tu chvíli Dita jako nejhloupější husa vyndala z kabelky výpis ze svého účtu a ukázala ho Žanetě. Té se přes rameno díval kdekdo ze spolužáků, včetně jejího bývalého milence Martina, včetně neskutečné drbny Jany, včetně úředníka Pavla. Dobrých deset lidí si podrobně prohlíželo její bankovní výpis se všemi údaji! Nakonec – tenhle papír tahala s sebou v kabelce zhruba tři čtyři dny. Kabelka ležela po celou pracovní dobu na jejím stole, hned vedle počítače. Ve chvílích, když šla k šéfovi nebo do jiné kanceláře, mohl si kdokoli z jejího oddělení bez sebemenší komplikace podrobně opsat nebo možná i ofotit z výpisu veškeré cifry, položky, bankovní informace... Uf. To jsem si to zavařila.

Mobil zazvonil znovu. Dita se podívala na displej. No nazdar! Ředitel! Něco se děje?

"Dobrý den, šéfe."

"Mám pro vás špatnou zprávu, Dito."

"Tak to jste dneska už druhý," odpověděla smutně.

Ředitelův hlas měl kovově chladný tón: "Stala se neslýchaná věc. Někdo rozeslal mailem kompletní databázi všech našich klientů konkurenčním realitkám. V položce název zprávy je uvedeno: dáreček."

"Proboha, kdo tohle mohl udělat?"

"Vy, Dito."

"Cože?! To je nesmysl!"

"Všechny maily byly odeslaný z vaší adresy. Odešlo to z vašeho počítače."

"To není možný!"

"Máte s sebou na dovolené notebook, že?"

"Ano, ale osm dní jsem se ho ani nedotkla, je tady zamčený ve..."

"Myslím, že vám nemusím zdůrazňovat, že u nás už nepracujete," odsekl ředitel a zavěsil.

"Ale proč bych tohle sakra dělala?!" zařvala vztekle a bezmocně Dita k už naprosto hluchému mobilu.

 

***  ***  ***

 

"Strýčku!" křikla Dita, když jako pološílená vběhla do kuchyně v hájovně. "Kde máte ten klíč od staré almary, od té, co je v ní uložená vaše puška a můj notebook?"

"Tady je," udiveně a nechápavě vytáhl strýc z hluboké kapsy starý dózický klíč a podával ho Ditě.

Po kratším zápolení s narezlým zámkem se Ditě podařilo skříň otevřít. Notebook tam ležel přesně ve stejné poloze, jak ho tam před osmi dny – hned po příjezdu – položila. Byl už i trochu zaprášený. Evidentně se ho vůbec nikdo ani nedotknul.

Dita byla celá zpocená. "Musím se jít projít," zašeptala směrem k tetě a strýcovi. Utíkala na louku. Na tu svou – nedaleko hřbitova…

 

***  ***  ***

 

Dita spěchala po travnaté cestě vedoucí kolem lesa. V hlavě měla úplnou bouři myšlenek: "Někdo mě chce zničit," opakovala si neustále. "Nejdřív se pokusil ukrást mi všechny peníze. Potom se mu podařilo sebrat mi slušné místo v zaměstnání. Je nebezpečný. Ví o mně všechno. Umí to s computerem. Jenže to umí každý z mých bývalých spolužáků z matematické fakulty. I Richard je počítačově vzdělaný, možná by strčil do kapsy i začínajícího ajťáka. Kdo všechno, sakra, znal heslo do mého pracovního počítače? Hmm... skoro všichni kolegové. Snowdrop – sněženka. U nás v kanclu to je veřejné tajemství, že snowdrop kohokoli pustí do mého compu. Ve slabé chvilce jsem heslo řekla i Richardovi. Bože! Ale to snad ne!!! Richard! Že mě to nenapadlo dřív! Vždyť o mně ví úplně všechno! Hacknout jednodušší firewall by dokázal bez námahy. Několikrát byl za mnou v práci a všichni ho tam od vidění znají! V mé nepřítomnosti tam klidně mohl znova zajít a naoko mě jakoby hledat. A že mi to hned nedošlo – byl to přece Richardův nápad dotáhnout mě k psychiatrovi – mimochodem, jeho známému – který mě nakonec donutil těmi svými starostlivými řečmi opustit na čas Prahu. Richard… No jo… ale proč? Jaký má motiv?"

Dita se rozhlédla. Všechno bylo tady na samotě tak klidné, konejšivé a vonělo létem. Nedozírná louka, pár keřů v pozadí, hřbitov jak z obrázků od Lady...

V ten okamžik strnula. Na jednom z vyvýšených hrobů stála postava bez tváře, v bílém rubáši a kostnatou rukou kývala směrem k ní!

 

(Dokončení této povídky najdete v knize Fantom vraždí za soumraku)

Ukázku z další povídky najdete na stránkách http://super-knihy.blogspot.com (blog o dobrodružných knihách, thrillerech a detektivkách)