napětí a zábava


Pohádky pozdě v noci

(ukázka)

Pohádka osmá

Strašák a sedlák

Za dávných pradávných časů, žil byl kdesi na venkově jeden sedlák.

Byl to šikovný sedlák, o půdu se uměl postarat a úrodu měl vždycky dobrou. A tak se jednoho dne rozhodl, že ke svému pozemku přikoupí ještě další . Domluvil se se sousedy, že mu odprodají svůj kus země. Velice ochotně souhlasili.

Zajeli všichni do města, vyřídili tam veškeré formality a listiny a sedlák podepsal kupní smlouvu na velký pozemek ležící hned vedle toho jeho. Jen mu bylo trochu divné, že sousedi chtěli až příliš málo peněz za veškerou tu půdu a že vůbec – ale ani trochu – nesmlouvali.

„Ale co, mám prostě štěstí,“ zaradoval se sedlák a šel spokojeně domů s kupní smlouvou v kapse. Jak tak jde, míjel zrovna právě onen kus země, který mu už několik hodin říkal pane. Rozhlíží se po něm, obdivuje ho, spokojeně mne hrsti hlíny v ruce. „Hmmm… půda je tu krásná, úrodná,“ libuje si sedlák, když v tom pomalounku začalo slunce zapadat. A najednou – zčista jasna – kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním STRAŠÁK!

Velký, obrovský, skoro dvoumetrový!

„Co se tu procházíš po mém pozemku!“ zařval strašák na sedláka tak hlasitě, že i vlaštovky vysoko v oblacích se lekly.

„Po tvém pozemku? Co je to za nesmysl? Vždyť tenhle kus země jsem zrovna dneska, doslova před několika hodinami, já sám koupil a je teď můj! Jen můj!“

„Žádný takový. Odnepaměti je tohle pole moje a já jsem tady neomezený vládce!“ křiknul strašák a napřáhl svou ohromnou pěst na sedláka.

Sedlákovi se nechtělo do rvačky s tak obrovským strašákem.

A tak si pomyslel: „Pokusím se s ním nějak domluvit.“ A nahlas pak strašákovi povídá: „Víš co? Sedneme si tady na trávu u cesty a dohodneme se, že hned zítra ráno spolu půjdeme do města za soudcem a ten ať posoudí komu a od kdy patří tahle půda.“

„Kdepak,“ odmítl návrh strašák. „Pozemské zákony jsou k ničemu! Spravedlnosti se u soudního dvora nedočkáš! Ale můžeme se dohodnout, že tě tu nechám hospodařit, překážet ti nebudu, ale polovina úrody bude potom moje,“ povídá strašák šibalsky.

Co měl sedlák dělat? Souhlasil. Jen si ale vymínil, že se musí strašák předem rozhodnout, co vlastně z té úrody bude chtít.

„Tak řekni! Co chceš? Vršky nebo kořínky? A pamatuj si – čestná domluva mezi námi je dražší než jakékoli peníze! Ne abys potom změnil názor.“

Strašák chvilku přemýšlel, na slaměné hlavě se drbal a potom vyhrknul: „Chci vršky!“

----------------------

A co vymyslel sedlák? Půdu na pozemku pěkně rozoral, udělal brázdy a – zasadil brambory. A když se rok s rokem sešel a úroda dozrála, kořínky brambor si vzal sedlák, zatímco bramborovou nať dostal Strašák. A že jí nebylo málo! Co ale s bramborovou natí? Jíst se nedá a ani na podpal se nehodí.

Když strašákovi došlo, že sedlákovi naletěl, rozzlobil se a jednoho večera, za krásného podzimního soumraku, si počíhal na sedláka.

„Při další úrodě to uděláme jinak!“ Začal strašák zhurta. „Kořínky budou patřit mně a ty si vezmeš vršky! Je ti to jasné?“ a rozpřáhl se na sedláka svou velikánkou pěstí.

„Je mi to jasné. Uděláme to, jak si přeješ,“ odvětil sedlák, rozoral pole a – co myslíte, že zasel? Pšenici!

A když pšenice zežloutla natolik, že celé pole vypadalo, jako když je pokryté zlatem, sedlák začal sklízet a sám si nechal krásná, zlatá pšeničná zrnka, zatímco strašák měl jen kořínky a suchou slámu.

A v tu chvíli to už strašák nevydržel a rozzlobil se strašlivě: „Ty kryso pozemská, ty dřeváku dřevěnej,“  křičel drsně na sedláka. „Už podruhé jsi mě přechytračil. Teď ale bude tvým kouskům konec! Uděláme to takhle – zaseješ znova pšenici a žnout ji budeme oba – já z jedné strany pole, ty z druhé strany!“ Strašák křičel a mával svými pěstmi tak hrozivě, že sedlák se skoro začínal bát a raději se s obrovským strašákem nehádal.

Určitě chápete, že tady strašák viděl svou velkou výhodu. Je vysoký, silný, mohutný a tudíž svou část pole dokáže posekat daleko dřív, než sedlák – a zatímco sedlák bude teprve na začátku své strany, strašák zatím bude pěkně pokračovat i na té sedlákově polovině. Vše spělo k tomu, aby tentokrát jen sobecký strašák sám naplnil sýpku.

------------

Sedlák by nejraději odpověděl pár peprných slov, ale strašák byl příliš rozzlobený a sedlák pořád doufal, že s chytrostí se dostane dál než s hrubou silou. Ostatně proti dvoumetrovému strašákovi spojenému s nadpozemskými silami by sedlák velkou šanci neměl.

Věděl totiž, k čemu strašák směřuje, a jak obilí rostlo a zrálo, byl sedlák stále smutnější a zamyšlenější.  Každou neděli chodíval na pole, dívat se, jak dozrává pšenice, ale pořád mu nedávala spát myšlenka na to, že skoro celá úroda se tentokrát ocitne ve strašákových rukách. „Ten lenoch, který si drze řekne o půlku úrody a vůbec se nestydí, že ani palcem nepohnul, aby na poli vůbec něco vyrostlo, tak tenhle lenoch má mít všechno, co se mi podaří vypěstovat?“ přemítal sedlák pořád znovu a dokola a hledal nějaké řešení. Na nic ale nepřicházel.

Až jednoho večera, když pšenice byla už skoro uzrálá, nikomu nic neřekl a za soumraku zašel za starým, moudrým kovářem u nich ve vesnici. Starý kovář si sedláka pozorně vyslechl, potom – když už nastoupila noc – zapálil velký oheň v kovárně, do plápolajících plamenů vhodil kouzelné byliny a pronesl zaklínadlo. Potom cosi sedlákovi pošeptal do ucha. Hned nato ho zavedl do místnosti vzadu za kovárnou a věnoval sedlákovi padesát tenkých tenoučkých železných prutů.

Ještě téže noci sedlák tyto pruty zanesl na pole a za svitu měsíce je zabodl do pole mezi stébla pšenice, ale všech padesát umístil ne na své straně pole, ale na té strašákově.

---------------------

Brzy nato přišla ta chvíle, kdy pšenice definitivně uzrála do zlatova a jednoho krásného, jasného letního rána se na poli sešli strašák se sedlákem a začali pšenici kosit, přitom každý z té své, předem dohodnuté strany.

Strašák se se vší vervou pustil se srpem v ruce do kosení, jenže každou chvíli musel se zastavit, protože jeho srp narazil do tenkého železného proutku trčícího ze země. Že při tom ztupil nejeden srp, že všechny své srpy musel velice často znovu a znovu brousit, že byl za pár chvil unavený – to netřeba dodávat.

Zato sedlákovi šla práce zlehka a krásně od ruky a v době, kdy strašák posekal jen pár metrů pole, měl sedlák už posekanou celou svojí polovinu.

Když se den nachýlil ke konci a slunce začalo zapadat, bylo zřejmé, že strašák posekal jen něco málo ze své půlky. A za večerního chládku to strašák nakonec nevydržel, odhodil poslední ztupený srp stranou a vztekle zařval na sedláka: „Seber si to svoje pole a všechno, co je na něm! Nech si celou úrodu! Já už tuhle půdu ani vidět nechci!“ A hned, jakmile to vykřikl,  propadl se do země.

Od té doby ho už sedlák nikdy neviděl a spokojeně na svém poli hospodařil tak, jak se má, a s nikým se nemusel proti své vůli dělit o úrodu...